úterý 17. září 2013
Domů se nám nechtělo!
Loučení. Objetí, sem tam polibek, občas slzička. Tak přesně takhle vypadal náš návrat domů, z dvoutýdenního jazykového kurzu v jihoanglickém Plymouth. A nejdojemnější to bylo u těch, kterým se do Anglie nijak zvlášť nechtělo. A teď se naopak spoustě z nás vůbec nechce domů…
Někteří z rodičů, kteří své dítě poslali samostatně do zahraničí poprvé, vám asi potvrdí, že jsme jim „vrátili“ někoho docela jiného. Nebudu tvrdit, jestli dospělejšího, rozumnějšího nebo samostatnějšího, prostě jiného. Jazykový kurz v zahraničí totiž není jen o studiu jazyka s rodilým mluvčím, v dané zemi, ale o především o získání nových zkušeností, rozšíření obzorů, a možná i o změně názorů na jiné národnosti.
Samozřejmě, nejvíce rodičů své děti do zahraničí posílá především kvůli zlepšení jazykových dovedností, které jsou v dnešním světě nezbytné. Většina z nich také samozřejmě žádá podrobné informace o náplni kurzů, volnočasových aktivitách (neboť nejen prací je živ člověk) a o tom, kde budou děti bydlet a jak se budou stravovat. Pečlivá příprava je důležitá a my v Channel Crossings jsme všem dotazům otevření a snažíme se je zodpovídat co nejpodrobněji. Snad se nám to daří, neboť svou práci děláme již pěknou řádku let, a to jak tu kancelářskou, tak tu praktickou – se studenty vyjíždíme na jazykové kurzy sami, protože jedině tak můžeme rodičům s čistým svědomím slíbit, že se o jejich děti postaráme. Ale i když jsme během cesty i během pobytu dětem nablízku, všechno si musí „ozkoušet“ samy. Samy se musí seznámit s hostitelskou rodinou, u které budou během pobytu bydlet, se svými spolubydlícími, z nichž většina bude chodit do stejné jazykové školy, ale už možná ne do stejné skupiny. Ve škole je během prvního dne čeká seznámení s lektory a dalšími zaměstnanci, se spolužáky, i s organizací pobytu. A pak se musí zorientovat v cizím městě, v cizím prostředí, v cizím jazyce. Každý tohle všechno zvládá a „zpracuje“ jinak, přeci jenom nových informací je hodně a tak hodně záleží na věku studentů a předchozích (nejen cestovatelských) zkušenostech.
Mně osobně, po několika takových výjezdech, tohle všechno čím dál víc připomíná pohádku o Honzovi – tu o tom, jak vyrazil do světa. Zlepšení jazykových znalostí je v případě kurzu samozřejmě prioritou, ale mě osobně mnohem víc těší, když vidím, jak se děti bezprostředně a bez obav seznamují, jak se dopoledne se svými (španělskými, francouzskými, italskými, rumunskými, ruskými) spolužáky ve škole domlouvají, kde se odpoledne po školních aktivitách sejdou a co budou ještě podnikat. Nebo když od jiného studenta slyším, že se svou hostitelskou rodinou odpoledne jede do stájí, podívat se na jejich koně a možná se i projet. Pro některé jsou důležitější i praktické zkušenosti – třeba to, že se v Anglii jezdí vlevo, a tudíž je při čekání na autobus potřeba stát na té „správné“ straně ulice. Všechny zkušenosti samozřejmě nejsou vždycky vnímané pozitivně, některým třeba může vadit anglické stravování – po snídani jen oběd o velikosti naší svačiny a teplé jídlo až večer. Jiným vadí to, že mají najednou respektovat cizí lidi (i když dospělé) a nová pravidla (většinou logická). Ale o tom to všechno přeci je.
A teď je neděle, vracíme se domů. Stojíme před školou, kam nás svážejí naše hostitelské rodiny a odkud budeme minibusem pokračovat na letiště v Bristolu. Přišli se s námi rozloučit spolužáci, kteří odjíždějí ten den později nebo ještě pár dní zůstávají. Někteří neví, s kým se mají loučit dřív… Mikrobus přijel, tak raději začínám organizovat nakládání kufrů a usazování studentů, protože by se taky mohlo stát, že bychom neodjeli nikdy. Před námi je dvouhodinová cesta na letiště a pak dvouhodinový let (během kterého se někteří konečně začínají těšit domů). Jsme v Praze na letišti, čekáme na kufry a tuhle chvíli využívám k tomu, abych si se všemi studenty podala ruku. „To už se fakt jako loučíme, jo?“ slyším od jedné ze studentek. „Jo jo, už je to tak. Možná zase za rok,“ odpovídám. Ještě chvíle čekání a pomalu se vydáváme za těmi, kteří nás netrpělivě čekají na letišti. Dvě z nás bohužel bez kufrů, které letecká společnost poslala na výlet někam jinam. Po dvou dnech se naštěstí všechno vyřešilo a my tak máme o zkušenost víc s pátráním po kufrech. Ale o tom zas až někdy příště...
Alena Aichlmanová - koordinátorka jazykových kurzů v zahraničí (skupinová vedoucí Plymouth 13 - 17 let, 2013)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)