Domů se nám nechtělo!

Loučení. Objetí, sem tam polibek, občas slzička. Tak přesně takhle vypadal náš návrat domů, z dvoutýdenního jazykového kurzu v jihoanglickém Plymouth. A nejdojemnější to bylo u těch, kterým se do Anglie nijak zvlášť nechtělo. A teď se naopak spoustě z nás vůbec nechce domů… Někteří z rodičů, kteří své dítě poslali samostatně do zahraničí poprvé, vám asi potvrdí, že jsme jim „vrátili“ někoho docela jiného. Nebudu tvrdit, jestli dospělejšího, rozumnějšího nebo samostatnějšího, prostě jiného. Jazykový kurz v zahraničí totiž není jen o studiu jazyka s rodilým mluvčím, v dané zemi, ale o především o získání nových zkušeností, rozšíření obzorů, a možná i o změně názorů na jiné národnosti. Samozřejmě, nejvíce rodičů své děti do zahraničí posílá především kvůli zlepšení jazykových dovedností, které jsou v dnešním světě nezbytné. Většina z nich také samozřejmě žádá podrobné informace o náplni kurzů, volnočasových aktivitách (neboť nejen prací je živ člověk) a o tom, kde budou děti bydlet a jak se budou stravovat. Pečlivá příprava je důležitá a my v Channel Crossings jsme všem dotazům otevření a snažíme se je zodpovídat co nejpodrobněji. Snad se nám to daří, neboť svou práci děláme již pěknou řádku let, a to jak tu kancelářskou, tak tu praktickou – se studenty vyjíždíme na jazykové kurzy sami, protože jedině tak můžeme rodičům s čistým svědomím slíbit, že se o jejich děti postaráme. Ale i když jsme během cesty i během pobytu dětem nablízku, všechno si musí „ozkoušet“ samy. Samy se musí seznámit s hostitelskou rodinou, u které budou během pobytu bydlet, se svými spolubydlícími, z nichž většina bude chodit do stejné jazykové školy, ale už možná ne do stejné skupiny. Ve škole je během prvního dne čeká seznámení s lektory a dalšími zaměstnanci, se spolužáky, i s organizací pobytu. A pak se musí zorientovat v cizím městě, v cizím prostředí, v cizím jazyce. Každý tohle všechno zvládá a „zpracuje“ jinak, přeci jenom nových informací je hodně a tak hodně záleží na věku studentů a předchozích (nejen cestovatelských) zkušenostech. Mně osobně, po několika takových výjezdech, tohle všechno čím dál víc připomíná pohádku o Honzovi – tu o tom, jak vyrazil do světa. Zlepšení jazykových znalostí je v případě kurzu samozřejmě prioritou, ale mě osobně mnohem víc těší, když vidím, jak se děti bezprostředně a bez obav seznamují, jak se dopoledne se svými (španělskými, francouzskými, italskými, rumunskými, ruskými) spolužáky ve škole domlouvají, kde se odpoledne po školních aktivitách sejdou a co budou ještě podnikat. Nebo když od jiného studenta slyším, že se svou hostitelskou rodinou odpoledne jede do stájí, podívat se na jejich koně a možná se i projet. Pro některé jsou důležitější i praktické zkušenosti – třeba to, že se v Anglii jezdí vlevo, a tudíž je při čekání na autobus potřeba stát na té „správné“ straně ulice. Všechny zkušenosti samozřejmě nejsou vždycky vnímané pozitivně, některým třeba může vadit anglické stravování – po snídani jen oběd o velikosti naší svačiny a teplé jídlo až večer. Jiným vadí to, že mají najednou respektovat cizí lidi (i když dospělé) a nová pravidla (většinou logická). Ale o tom to všechno přeci je. A teď je neděle, vracíme se domů. Stojíme před školou, kam nás svážejí naše hostitelské rodiny a odkud budeme minibusem pokračovat na letiště v Bristolu. Přišli se s námi rozloučit spolužáci, kteří odjíždějí ten den později nebo ještě pár dní zůstávají. Někteří neví, s kým se mají loučit dřív… Mikrobus přijel, tak raději začínám organizovat nakládání kufrů a usazování studentů, protože by se taky mohlo stát, že bychom neodjeli nikdy. Před námi je dvouhodinová cesta na letiště a pak dvouhodinový let (během kterého se někteří konečně začínají těšit domů). Jsme v Praze na letišti, čekáme na kufry a tuhle chvíli využívám k tomu, abych si se všemi studenty podala ruku. „To už se fakt jako loučíme, jo?“ slyším od jedné ze studentek. „Jo jo, už je to tak. Možná zase za rok,“ odpovídám. Ještě chvíle čekání a pomalu se vydáváme za těmi, kteří nás netrpělivě čekají na letišti. Dvě z nás bohužel bez kufrů, které letecká společnost poslala na výlet někam jinam. Po dvou dnech se naštěstí všechno vyřešilo a my tak máme o zkušenost víc s pátráním po kufrech. Ale o tom zas až někdy příště...

Alena Aichlmanová - koordinátorka jazykových kurzů v zahraničí (skupinová vedoucí Plymouth 13 - 17 let, 2013)

Hostitelská rodina versus rezidence?

Pamatuji si svoji první hostitelskou rodinu. Bylo mi 13 let a jela jsem se školou na pobyt do Velké Británie. Rodiče tenkrát zaplatili 15 tisíc korun za osmidenní zájezd a já se tetelila blahem, že se můžu podívat do světa. V rodině jsme spali jen jednu noc, měli jsme před sebou cestu do Walesu. Moji náhradní rodiče původem z jižní Ameriky měli typický dvoupatrový anglický dům. Nejraději vzpomínám na to, jak nám popisovali, že v Anglii teče voda z kohoutku a prádlo se pere v pračce. Pamatuji si taky večeři, kdy jsem použila pečlivě nacvičenou větu: Thank you, it was delicious! Víc nevím. Nevím, jaká byla postel, nevím, jak byl vybavený pokoj, ani kolik nás v něm bylo. Přesto to byl zážitek, který mě provází celý život.

V dnešní době se mě klienti nejčastěji ptají: Bude v rodině internet a bydlí rodina v

centru města? Neptají se, zda je bydlení v hostitelské rodině zážitek a co jim přinese. Právě zážitek je přidaná a často opomíjená hodnota tohoto typu bydlení. Ubytování v hostitelské rodině je ze všech možností tou nejlevnější variantou, ale z hlediska zážitků má nevyčíslitelnou hodnotu. Můžete se dostat k hostitelům, kteří ubytovávají pouze pro určitou společenskou prestiž, aby o tom mohli mluvit v klubu u skleničky whisky. Můžete bydlet u „náhradních rodičů“, kterým odešly děti z domova a kteří mají velký a prázdný dům, ale také u „host mother“, která žije sama a potřebuje si něco málo přivydělat.

Ať už je jejich motivace jakákoli, měli byste se v rodině cítit dobře. Všem klientům vždy upřímně říkám: V hostitelské rodině bude vše jinak, než jste zvyklí. Stejně tak jako je v každé zemi jiné počasí, jiná měna, mluví se jiným jazykem nebo se jezdí na druhé straně, tak i v rodině bude vše jinak. Jídlo bude jiné, čas, kdy se bude servírovat, bude jiný. Postel bude jiná a s velkou pravděpodobností ne tak pohodlná jako ta naše doma, rozměry ručníků budou jiné a také tam asi nebude krásný velký sprchový kout, ale malá vana. Ale nejezdíme na pobyty do zahraničí právě proto, abychom se kromě docházení na jazykový kurz dostali z každodenního stereotypu do neznámého prostředí a viděli a poznávali něco nového?

Pokud budete bydlet v rodině, připravte se na to, že se Vás každý den bude někdo ptát, jak se máte, jaký jste měli den, co budete dělat zítra. Většina rodin si zakládá na společné večeři, a tak Vás čeká minimálně zdvořilostní konverzace při jídle.

Tento typ bydlení je o vzájemném respektu, kulturních rozdílech a poznávání různých typů lidí. Především je však o zkušenostech a zážitcích.

Každý, kdo se s těmito fakty neumí smířit, by si měl vybrat ubytování v apartmánu, rezidenci nebo hotelu, zjednodušeně řečeno v takovém typu ubytování, jehož výběr může maximálně ovlivnit. Počítejte ale s tím, že v těchto typech ubytování Vám nikdo neuvaří oblíbené a typické jídlo, nikdo Vás nenaloží do karavanu a neukáže Vám místa, kde vyrůstal a kam nejraději chodí na pivo, neseznámí Vás s rodinnými přáteli a nepřijede Vás pak navštívit.

 

Pamatuji si i svoji druhou hostitelskou rodinu o 10 let později, paní Cecílii původem z Polska. Nezapomněla jsem ani na třetí hostitele, pětasedmdesátiletý pár z Plymouth. Nejraději vzpomínám na čtvrtou rodinu Brownových a jejich návštěvu v Praze. Už se těším, ke komu se dostanu příště!

Čtrnáct dní s dětmi

Každý rok si říkám, že jedu naposledy, ale nakonec vždycky podlehnu.

Hlavní sezóna klepe na dveře, naše oddělení Studia v zahraničí jede na plné obrátky. Předáváme předodjezdové informace, vystavujeme palubní vstupenky, víza, voláme do pojišťovny, do zahraničních škol a klientům. Do práce přicházíme jako první a odcházíme jako poslední a do toho všeho přihlašujeme studenty, kteří se ještě na poslední chvíli rozhodli, že chtějí v zahraničí zlepšit své jazykové znalosti.

Toto hektické období připadá na květen, červen, červenec a srpen a pro mnohé typická letní dovolená je pro nás v těchto měsících nemyslitelná.

Výjimkou je ale skupinový jazykový kurz pro děti, který každoročně v létě pořádáme a na který už čtvrtým rokem na začátku prázdnin vyjíždím.

Rodiče, kteří nechtějí poslat děti samotné, mají skvělou příležitost předat děti na letišti skupinovému vedoucímu. Mně. Dál už se nemusí obávat, že jejich dcera nebo syn nenajde kufr nebo že je nikdo nevyzvedne. Je o ně postaráno.

Není to ale přepych, zmizet v tomto období do zahraničí a nechat kolegyně, aby se o vše postaraly? Nebylo by jednodušší, kdybych místo sebe poslala někoho jiného? Nebylo. Chceme vždy na vlastní oči vidět to, co prodáváme. Jen vlastní zkušeností můžeme ověřit, že se každému studentovi dostane individuálního přístupu, na kterém si tolik zakládáme.

Kolegové se mě často ptají, co vlastně na takovém kurzu celých 14 dní dělám.

Budík mi dnes zvonil přesně v 6 hodin ráno, pro noční sovu, jako jsem já, je to vstávání s vypětím sil. Pokračuji rychlou sprchou a s mokrou hlavou ťukám na dveře dětí, abych je probudila. V domě, kde bydlím já, mám „své děti“ pouze tři, ale budím celé patro, to k práci skupinového vedoucího patří. V 6:40 suším hlavu, v 6:45 počítám děti z celého domu a ženu je na snídani. Na snídani máme 20 minut, protože pak už je naplánovaný odjezd na celodenní výlet. Jedeme do zábavního parku, čekají nás horské dráhy, stánky s cukrovou vatou, párky, zmrzlinou a dalšími „lapači peněz“.  Děti se nadšeně vrhají na plánek areálu. „Where are we going first, Adela?“ Ptají se a já se slyším, jak říkám: Wherever you want, this is your day!“ Ano, je to jejich den, chci, aby se bavily, aby si to užily, aby měly vzpomínky, které jim nikdo nevezme. A tak se z vedoucího měním na nosiče batohů, svačin a pěněženek. V 16:00 velíme odjezd, hlava mi po jedné jediné stihnuté jízdě na roller coasteru drnčí a v autobuse ji opírám o sklo, až upadnu na dvě hodiny jízdy do sladkého bezvědomí. V 18:00 běžíme na veřeři, stojím s tácem ve frontě a koukám se, jak si moje děti nadšeně vypráví, rozhazují rukama, překřikují se, kdo byl na které aktrakci a kdo se míň bál. Ve chvíli, kdy přicházím, už mluví anglicky, vědí, že jinak se s nimi bavit nebudu. „Adela, this was amazing day!“, křičí na mě Kája, která má brilantní angličtinu a já cítím, jak mi unaveným tělem pomalu proudí pocit štěstí. Takový ten pocit, kdy víte, že jste na správném místě, že děláte správnou věc a že je jen málo míst, kde byste momentálně byli raději.

Po dalších dvou hodinách strávených na poradách a obcházením všech dětí v jejich domech (nebydlíme všichni společně) se vracím do pokoje. Je 21:30. Koukám na mobilní telefony, na jednom žádný signál, na druhém 5 nepřijatých hovorů. Rodina, práce, rodiče dětí. Bohužel musí počkat, musím jít totiž ukládat děti, za pár minut je večerka...

Každý rok si říkám, že jedu naposledy, ale nakonec vždycky podlehnu.

Času strávenému s dětmi, jejich radosti a každodennímu pokroku se totiž podléhá snadno. Je hezké sledovat, jak se z bojácné skupinky stávají nebojácní jednotlivci, jak mě čím dál tím míň potřebují, jak se chtějí učit a zajímá je cestování. Jsem ráda, že jim v tomto poznávání můžu pomáhat.