Každý rok si říkám, že jedu
naposledy, ale nakonec vždycky podlehnu.
Hlavní sezóna klepe na dveře, naše
oddělení Studia v zahraničí jede na plné obrátky. Předáváme předodjezdové
informace, vystavujeme palubní vstupenky, víza, voláme do pojišťovny, do zahraničních
škol a klientům. Do práce přicházíme jako první a odcházíme jako poslední a do
toho všeho přihlašujeme studenty, kteří se ještě na poslední chvíli rozhodli,
že chtějí v zahraničí zlepšit své jazykové znalosti.
Toto hektické období připadá na květen,
červen, červenec a srpen a pro mnohé typická letní dovolená je pro nás v těchto
měsících nemyslitelná.
Výjimkou je ale skupinový jazykový kurz
pro děti, který každoročně v létě pořádáme a na který už čtvrtým rokem na začátku
prázdnin vyjíždím.
Rodiče, kteří nechtějí poslat děti
samotné, mají skvělou příležitost předat děti na letišti skupinovému vedoucímu.
Mně. Dál už se nemusí obávat, že jejich dcera nebo syn nenajde kufr nebo že je
nikdo nevyzvedne. Je o ně postaráno.
Není to ale přepych, zmizet v tomto
období do zahraničí a nechat kolegyně, aby se o vše postaraly? Nebylo by
jednodušší, kdybych místo sebe poslala někoho jiného? Nebylo. Chceme vždy na
vlastní oči vidět to, co prodáváme. Jen vlastní zkušeností můžeme ověřit, že se
každému studentovi dostane individuálního přístupu, na kterém si tolik
zakládáme.
Kolegové se mě často ptají, co vlastně na
takovém kurzu celých 14 dní dělám.
Budík mi dnes zvonil přesně v 6 hodin
ráno, pro noční sovu, jako jsem já, je to vstávání s vypětím sil.
Pokračuji rychlou sprchou a s mokrou hlavou ťukám na dveře dětí, abych je
probudila. V domě, kde bydlím já, mám „své děti“ pouze tři, ale budím celé
patro, to k práci skupinového vedoucího patří. V 6:40 suším hlavu,
v 6:45 počítám děti z celého domu a ženu je na snídani. Na snídani
máme 20 minut, protože pak už je naplánovaný odjezd na celodenní výlet. Jedeme
do zábavního parku, čekají nás horské dráhy, stánky s cukrovou vatou,
párky, zmrzlinou a dalšími „lapači peněz“. Děti se nadšeně vrhají na plánek areálu. „Where are we going
first, Adela?“ Ptají se a já se slyším, jak říkám: Wherever you want, this is your
day!“ Ano, je to jejich den, chci, aby se bavily, aby si to užily, aby měly
vzpomínky, které jim nikdo nevezme. A tak se z vedoucího měním na nosiče
batohů, svačin a pěněženek. V 16:00 velíme odjezd, hlava mi po jedné
jediné stihnuté jízdě na roller coasteru drnčí a v autobuse ji opírám o
sklo, až upadnu na dvě hodiny jízdy do sladkého bezvědomí. V 18:00 běžíme
na veřeři, stojím s tácem ve frontě a koukám se, jak si moje děti nadšeně
vypráví, rozhazují rukama, překřikují se, kdo byl na které aktrakci a kdo se
míň bál. Ve chvíli, kdy přicházím, už mluví anglicky, vědí, že jinak se
s nimi bavit nebudu. „Adela, this was amazing day!“, křičí na mě Kája,
která má brilantní angličtinu a já cítím, jak mi unaveným tělem pomalu proudí
pocit štěstí. Takový ten pocit, kdy víte, že jste na správném místě, že děláte
správnou věc a že je jen málo míst, kde byste momentálně byli raději.
Po dalších dvou hodinách strávených na
poradách a obcházením všech dětí v jejich domech (nebydlíme všichni
společně) se vracím do pokoje. Je 21:30. Koukám na mobilní telefony, na jednom
žádný signál, na druhém 5 nepřijatých hovorů. Rodina, práce, rodiče dětí.
Bohužel musí počkat, musím jít totiž ukládat děti, za pár minut je večerka...
Každý rok si říkám, že jedu
naposledy, ale nakonec vždycky podlehnu.
Času strávenému s dětmi, jejich radosti
a každodennímu pokroku se totiž podléhá snadno. Je hezké sledovat, jak se
z bojácné skupinky stávají nebojácní jednotlivci, jak mě čím dál tím míň
potřebují, jak se chtějí učit a zajímá je cestování. Jsem ráda, že jim
v tomto poznávání můžu pomáhat.
